Výroční zpráva 2023
Přijíždím do rodiny, abych opět donesla léky a udělala převaz. Dcery klientky krásně spolupracují. Vidím pacientku, zcela odevzdanou, již bez žádných projevů bolesti. Dcery chápou situaci, tuší, co se blíží. Maminka má v ruce růženec. Vše je, jak má být. Sednu si vedle s dcerami a hovoříme spolu o stávající situaci, nabízím podněty, podávám pomocnou ruku.
Na opačném konci města se nachází druhá část rodiny, která se stará o tatínka, manžela pacientky. Péče o ně je tak specifická, že byť manželé spolu strávili 57 let, musejí teď být odděleni, aby se děti mohly o ně starat. Dvě z nich se starají trvale, dvě se v péči o rodiče střídají. Je šance, aby se manželé na sklonku života ještě setkali a rozloučili se? Nahazuji dcerám myšlenku, zbytek nechávám na rodině – dostat tatínka za maminkou, aspoň na chvíli.
Moct ji pohladit, dát poslední sbohem.
Rozjíždí se tak sled událostí, který jsem netušila, že mě na konci opět tak pozitivně zasáhne. Dcery obvolávají rodinu a zjišťují, kdo by mohl pomoct snést nemobilního tatínka a zajistit přepravu. Ověřuji kontakty na sanitky v jednotlivých nemocnicích a soukromé převozové služby.
Naděje a ochota se k nám v tu chvíli obrací čelem, odezva je pozitivní a pomoc obrovská. Na překážku narážíme až v jistých nemocničních organizacích, přestože sestřička na jejich dispečinku dělá vše, co může, aby nám pomohla. Mezitím spolupráce našich lékařů a týmu MEDICA je úžasná.
Nakonec se rodina dohodla sehnat větší taxi. Já se v mezičase s dcerami loučím. Tato intimní chvíle patří jim. Ujišťuji je, že budu na telefonu, aby věděly, že ,,mají někoho v zádech“, na koho se mohou obrátit. Mluvíme, objímáme se a pláčeme všechny. Jde to samo, takový je život.
Když se řekne, že v těchto životních chvílích chodíte po špičkách, s úctou k dané situaci, skutečně jsem tak u paní chodila, po špičkách. V tichosti zavírám dveře a odcházím. V bráně se míjím s taxíkem.
Po příjezdu na Domeček dostávám zprávu: ,,Taťka už je u mamky.“ Pocítím obrovskou úlevu. Vyšlo to.
Sedíme a hovoříme o dnešní situaci s kolegy, když o chvíli později mi zazvoní telefon od jedné z dcer, že maminka umřela. Na onu informaci, na kterou jsem si myslela být připravená, jsem tak připravená nebyla. V tu chvíli se zastavil čas, neměla jsem slov. Jen jsem kondolovala a položila telefon.
Tento manželský pár byl odloučen od sebe 18 měsíců, protože byli nemocní a nebylo možné, aby byli spolu. Dnes se však povedlo dát jim posledních společných 15 minut, které jim už nikdo nikdy nevezme. Přestože čas je opravdu neúprosný a není na co čekat, tato myšlenka mě teď hřeje u srdce.
sestřička Lucka
